V pátek – téměř týden po našem návratu z nádherného Slovinska, jsme uspořádali tiskovou konferenci, na které jsme seznámili žáky nejen se společnými výlety, ale každý z účastníků pověděl i něco málo o své „adoptivní“ rodině a aktivitách, které spolu prováděli. V závěru zbyla i chvilička na dotazy, nicméně děti už se většinou informovaly mezi sebou navzájem, takže se ptaly jen paní učitelky.

Z výrazů tváře poslouchajících bylo vidět, že nyní by už neváhali a rádi by se také vypravili na podobnou akci. Možná, že až tento projekt skončí, paní učitelka se obětuje a pokusí získat finance na další projekt se zahraniční školou. Určitě jí popřeji pevné nervy a hodně štěstí.

„Loučení loučení, jak je to těžká věc, …“
Bylo obtížné opustit rodiče i kamarády a vypravit se do neznámé země, stejně těžké však bylo zanechat ve Slovinsku své nové kamarády i „adoptivní“ rodiny. Loučení se neobešlo bez vlhkých očí a to jste neviděli ty proudy, co prýštily v autobuse po odjezdu. Všichni jsme vzpomínali na krásných 11 dnů strávených ve společnosti příjemných a laskavých lidí a vzpomínka na to, že se dlouhou dobu neuvidíme, nás všechny rozesmutnila. V pondělí nás, namísto poznávání krás slovinské přírody i architektury, čeká návrat do školních lavic.

Se Slovinskem se paní učitelka Kučerová rozloučila těmito slovy (originál proslovu po vystoupení Žur pod goro):
I’m afraid my English is not good enough to express all my emotions and feelings. I would like to say many thanks to all of you for your hospitality, kindness and care. The programme of our visit was prepared absolutely perfectly in every detail.
We really enjoy our stay in your beautiful town and country. I have to thank Darja Ravnik and Tina Hren for opportunity to meet together, to find new friends and to make the universe smaller.
I believe these eleven days will stay not only in our minds, but also in our hearts. Now I do understand the sense of the sentence I feel Slovenia. Thank you very much.
(Pro překlad použijte stránku translate.google.com)

Mě nezbývá než dodat, že sice doma je doma, ale jinde může být taky krásně – zvlášť, když jsou kolem vás srdeční lidé.
Bude se mi moc stýskat!

Chcete-li si projít trasu naší cesty domů, klikněte na tento odkaz.

Až k hranicím. Zatím jen s malým h. Myslím hranice s Chorvatskem. Ne, že by ve Slovinsku už nebylo nic k vidění (i když je mnohem menší než ČR), ale dnešní výprava nás zavedla do údolí, které řeka Sotla dělí na dva různé státy. Rychlým pohledem přes hranice jsme zjistili, že je tam stejně jako tady a s klidným srdcem jsme jeli navštívit malou čokoládovnu v Olimji. Hlavním tahákem bylo více než 300 druhů čokoládových pamlsků, z nichž některé vám snad děti dovezou ochutnat.

Prohlídkou barokního kostela a lékárny v Olimji nás provázel místní usměvavý mnich, před klášterem bychom se mohli projít mezi vůněmi desítek, možná i stovek léčivých rostlin, ale to bychom se museli vrátit až v červnu.

Vyzbrojeni svěcenou vodou jsme se odhodlali i k návštěvě chaloupky, ve které bydlela čarodějnice (alespoň tak to bylo v programu). Na místě jsme zjistili, že jistá rodina proměnila část lesa na stezku s čarodějnicemi a známými postavami ze slovinských pohádek. Spousta postav byla pohyblivá nebo vydávala nějaké zvuky, ale my už raději pospíchali za dalším bodem programu.

Ráno nás trochu zlobilo počasí, dokonce i nezvykle poprchalo, ale po příjezdu na Jelení vrch jsme už měli počasí, na které jsme zvyklí od počátku naší návštěvy (prý v této době naprosto nezvykle krásné, objednané přímo pro nás). Tady nás, podle jména, měli snad čekat jeleni, nicméně paní učitelka Kučerová nás vyvedla z omylu a podle pověšeného paroží poznala daňky a jednoho muflona (ten měl rohy na hlavě :-)). Po krmení z ruky do tlamy jsme se nakoukli na další výrobky, které jelení farma nabízela (salámy, marmelády, nakládané hřiby, ale i hruškovici s hruškou uvnitř).

Pře obědem jsme proběhli lázeňský komplex a okusili místní kyselku – té teplické se zdaleka nevyrovná. Hned po obědě nás provedli malou výrobnou domácího piva (to jsme „viděli“ jen v nerezových zásobnících) a v poklidu jsme zamířili domů.

Zítra budeme pokračovat v nácviku na Žur pod goro, vyběhneme si na zříceninu hradu nad Slovenskými Konjicemi a odpoledne si užijeme v lázních ve Zreči.

Líbí se vám Alpy? Pak byste neměli propást příležitost k návštěvě údolí Bohinj. My se tam vypravili za doprovodu paní ředitelky, která se v tomto kraji, vzdáleném téměř 3 hodiny cesty, narodila. Typickým znakem této oblasti jsou jakési seníky, ve kterých se sušilo seno. Ona zde moc pěkně roste tráva – díky dešťům – ale se sušením je to už trochu horší. Nám však počasí přálo a tak jsme se mohli téměř celý den kochat pohledem na Julské Alpy, jejichž zasněžené vrcholky nás magicky přitahovaly.

První zastávka nás čekala u Oplenova domu, což je malý historický domek s černou kuchyní a typickým vybavením místního zemědělce na začátku 20. století. Prostě takový skromný skanzen.

Náš druhý cíl byl mnohem zajímavější, zvláště pro trénované nosánky. Sýrárna s více než stoletou tradicí výroby klasického Bohinjského sýra na způsob eidamu byla jen pro silné žaludky. Uvnitř výrobny to „vonělo“ mlékem a sráženým mlékem a dole ve „zrárně“ byl celkem těžký vzduch naplněný vůní několika desítek padesátikilových bochníků bohinjského eidamu.

Odměnou pro všechny byl pak výstup na horu Vogel do výšky asi 1700 m nad mořem. Ne, nešli jsme pěšky, ale použili jsme lanovku, která nás za čtyři minuty vynesla až do oblasti plné sněhu. Asi půl hodinky jsme si mohli užívat zimních radovánek o které jsme byli doma letos ochuzeni a museli jsme se rozloučit. Časový plán našich pořadatelů nás totiž neúprosně žene stále vpřed.

Po rychlém obědě jsme stihli jen krátkou zastávku přímo u největšího slovinského jezera a alespoň zvenku si prohlédli kostelík z 11. století, prý nejfotografovanější kostel ve Slovinsku. Tak jsem si ho vyfotil taky. Zahlédli jsme i vrcholek nejvyšší hory Slovinska ,Triglavu, který ční do výšky 2864 m a na který by měl každý pravý Slovinec vystoupit alespoň jednou za život. Cestou zpět nás nečekala žádná překvapení a tak jsme o půl sedmé večer bezpečně přistáli u školy v Konjicích.

Zítra se můžeme těšit na nácvik programu pro páteční Žur pod goro a odpolední prohlídku Mariboru a blízkého nákupního velecentra.